Když někdo chce vyvracet školní „mýty“ vlastní mytologií aneb když hloupost kvete

Když každý moudřejší ustoupí, potom si hlupáci budou dělat, co se jim zachce. Pro začátek jasné slovo: článek Zuzany Růžičková „Tabu českého školství: základka není pro všechny a hloupé děti existují“ je sám hloupý a plný mýtů.

Někdy mě někteří kolegové napomínají, že jsem příliš přísný. Nechce se jim věřit, že by v české škole byli tak špatní učitelé. Těžko věří tomu, že třeba už v první třídě první měsíc školy dostane žáček čtyřku nebo pětku. To není možné! Taková učitelka snad nemůže existovat, myslí si leckdo. Jak rád bych si to myslel také, ale nemohu. O to horší je potom, když pomýlená „učitelka“ vyjde na trh s něčím, co podtrhne její nekompetentnost a ještě je na to hrdá. Možná právě to je pro české školství ilustrativní: učitelka napíše názory, za které by ji v kvalitní škole už nesvěřili ani sběr papíru a u nás je částí pedagogů div ne oslavována. Autorka si bůhvíproč myslí, že odkrývá „tabu“ a boří „mýty“. Ale odhaluje jen sebe samu, jak špatného pedagoga. Další čtení jen pro hroší kůže, postupně klesneme na dno.

Cituji: „Školy nezvládají odučit celou školní látku a děti nezvládají celé penzum znalostí a dovedností pojmout. Osnovy (nyní se tomu říká RVP ) jsou nabité k prasknutí.“ Je vidět, že „učitelka“ se ještě ani neprobrala z osnovového vidění výuky. RVP samozřejmě není osnovami a už vůbec není „nabité k prasknutí“. To, co je narvané učivem, jsou ŠVP (které si vytvářeli učitelé ve školách sami) a tematické plány (který si každý učitel píše sám pro svůj předmět). Penzum si může každý učitel vytvořit sám, pokud nepostrádá didaktické schopnosti a zdravý rozum. Dokonce může toto penzum upravit podle žákových schopností a právě to by dělat měl.  Proto nejsou cíle výuky dané výkonově, ale často postojově.  Například očekávaný výstup: „žák  uvede příklady výskytu organismů v určitém prostředí a vztahy mezi nimi“ může být realizován mnoha způsoby a na mnoha úrovních. Je to úmyslně napsané tak, aby učitel nemusel používat výklad a probírat jedno prostředí za druhým a všechny organismy, která sám zná - aby měl co zkoušet v testu. A jedničku má jen ten, kdo se to všechno naučí doma!  Takže celá ta věta je velkou lží. Nic jako „celá školní látka“ neexistuje, „penzum znalostí“ vypovídá pouze o konkrétním učiteli samém a když to „děti nezvládají“, je to chybou učitele. Ten neumí práci diferencovat podle obtížnosti a zadávat smysluplné úkoly. A kdyby si nenarval zbytečné učivo do plánů, měl by i dost času rozvíjet potřebné dovednosti pestrými způsoby.

Cituji: „Kolují tu mýty, že všem dětem stačí jen připravit podklady a podnětné prostředí a ony už se s velkým zájmem o vše budou předhánět v tom, kterou znalost či dovednost si osvojit dřív. A mluvme o skupině 25 až 30 žáků, ne o malé skupince alternativních dětí od alternativních rodičů, kteří bedlivě dbají na to, co se ve škole učí, kdo je to učí, sami jim i doma tvoří podnětné vzdělávací prostředí, ...  Protože je přeci každému jasné, že učí-li se ve skupině 8 dětí nebo sedí-li v lavici 30 puberťáků, je to fakt rozdíl. Těch x procent nezvídavých pak musíte k učení nějak přitáhnout, někdy i přinutit. A to je fakt nelehká práce učitele. A jsou i třídy, kde se učitel v některých předmětech opravdu velmi nadře.“ Ano, učitel, který učí špatně, se nadře. Sklízí plody své práce. Ale žádné zmíněné mýty nikde nekolují, možná tak někde po návsi. Mýtem ovšem je, že alternativní školy mají „osm“ žáků, zatímco veřejné třicet. Průměrný počet žáků na druhém stupni je 22 žáků na veřejných školách, 19 v soukromých školách. Mýtem je také to, že rodiče dětí „alternativních škol“ jsou něčím výjimeční. Mnohé alternativní školy jsou normální veřejné školy, spádovky, takže mají obyčejné spádové děti a obyčejné spádové rodiče. To kouzlo spočívá v jejich práci se žáky ve třídě, ne v počtu nebo rodičích / supermanech. To je jen hloupý alibismus. Ať je ve třídě, kdo chce, třeba i puberťáci, není třeba je „nutit“, když učitel použije zajímavé metody a podnětné úkoly. Jo, když si škola své žáky zkazí, má je ve třídě apatické a „nezvídavé“ – ovšem vlastní vinou.

Cituji: „Dalším mýtem, který se v poslední době rozmohl, je, že vlastně neexistuje hloupé dítě. Že jsou jen děti špatně namotivované, na které učitel kašle. Tak já vám něco povím a bude to šok. Hloupé děti jsou mezi námi. Prostě si přiznejme, že tu máme jak chytré, bystré a inteligentní děti, tak ty, které jsou od přírody hloupé a mnoho inteligence nepobraly… Budeme všechny děti nutit, aby se pokusily splnit veškeré výstupy (RVP), které jsou ve škole předepsány? Budeme žákům i nadále vnucovat tempo těch nejpomalejších a nutit je, aby čekali, až se daleko hloupější dítě například vyjádří?“ Tohle je pro mě naprosto šokující vyjádření a být rodičem školy této „učitelky“, žádal bych vedení školy o vysvětlení. Být ředitelem této školy, danou „učitelku“ vybídnu, aby šla třeba pást ovce. Nikdy bych ji nemohl pustit k dětem! Žádné dítě samozřejmě není hloupé, hloupá je jen učitelka, která si tohle myslí. Děti jsou prostě individualitami, které bychom neměli nijak srovnávat. Kdo má rozvinutou matematickou inteligenci, nemá zase tolik té sociální nebo hudební (která podporuje třeba výuku jazyků). Kdo se nerozvinul v něčem nyní, může všechny předhonit za pár měsíců. A učitel je ve škole právě od toho, aby žáky posouval v rámci jejich schopností, ne aby je kádroval na „chytré“ a „hloupé“. S těmi výstupy je to právě tak, že se nemá poměřovat kvalita jejich plnění mezi žáky navzájem! A to, že tato „učitelka“ nezná metody, kterými by individualizovala práci ve třídě, je jasné.  Žádnému žákovi není třeba „vnucovat tempo nejpomalejšího“, jedině snad kdyby měl mizerného učitele, který učí všechny žáky všechno učivo stejně a najednou. Právě tak se pozná špatný učitel / didaktik. A mimochodem, v dobrém klimatu se ti nejlepší žáci radují z úspěchu těch „nejpomalejších“. Protože se na nich podílejí – metodami vzájemného učení! Takže si občas i rádi počkají, aby svého spolužáka podpořili a třeba i zhodnotili.      

Cituji: „Další tabu, které se prolíná dnešním školstvím, se týká biflování. I přesto ale existuje sada informací, které se musí žák prostě naučit nazpaměť a přes to nejede vlak. Představa, že se teď začnou děti vše učit jen hrou, a když to nejde, tak to nejde, je mylná.“ Kardinální hloupost, jak jinak. A rozšiřování dalšího mýtu: že se děti učí NEBO si hrají. Ale když se řekne „alternativní metody“, z nichž některé jsou opravdu hravé, musíme si uvědomit, že jejich počet jde do stovek. To tato „učitelka“ ani netuší. Mnohé z nich jsou velmi odborné, analytické, interpretační a podobně. Využívají je vědecká pracoviště. Takže to vůbec není postavené jako „biflovat“ versus „hrát si“. Ale jako učitel musím využívat desítky a stovky různých činností tak, aby žáky bavili a prací v nich se učili potřebné dovednosti. A není to hra, je to práce! A mnohem náročnější, než sedět na zadku a poslouchat výklad učitele nebo čekat, až na mě přijde v učebnici řada s jednou větou. Jenomže ty metody musí učitel znát a umět je používat.

Cituji: „Pokud se tato tabu nezačnou odkrývat a nebude se o nich velmi nahlas hovořit … potírači jakéhokoliv pamětného učení, popírači dětské hlouposti a nevzdělavatelnosti u nás dělají více škody než užitku. Vždy je totiž dobré nalít si čistého vína a pohledět pak pravdě přímo do očí, i když bude velmi nepříjemná.“ Ok, pohleďme tedy pravdě do očí, i nepříjemné: více škody než užitku u nás dělají mizerní učitelé, kteří neumějí pracovat se žáky individuálně, neumějí učit a za svou nekompetentnost házejí vinu na žáky, které nazývají hlupáky. Ne žáci, ale autorka viditelně „mnoho inteligence nepobrala“.